Článek se zabývá problematikou přestupků, jejichž skutková podstata je páchána ze zahraničí, avšak jejich následek nastává na území České republiky. Soustředí se na tři klíčové fáze správního trestání těchto tzv. distančních přestupků s přeshraničním prvkem – jejich vyhledávání, stíhání a vymáhání uložených sankcí. Článek analyzuje právní rámec územní působnosti zákona o odpovědnosti za přestupky a poukazuje na praktické i teoretické problémy, které vznikají při přeshraničním uplatňování českého správního práva. Na základě zkušeností z praxe Ústavu pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv popisuje konkrétní obtíže při identifikaci pachatelů, doručování písemností, překladech dokumentů a mezinárodní spolupráci. Článek dále zasazuje problematiku distančních přestupků s přeshraničním prvkem do kontextu kyberkriminality a normativní i exekutivní extrateritoriality norem, přičemž upozorňuje na absenci efektivního systému mezinárodní správní pomoci. Závěrem navrhuje možné cesty ke zlepšení právní úpravy i organizační praxe tak, aby bylo možné účinněji postihovat přestupky s přeshraničním prvkem a zajistit skutečný výkon uložených sankcí. Cílem článku je přispět k odborné debatě o možnostech správního trestání v digitálně propojeném a globalizovaném prostředí.

Rozsah přezkumu v cizineckých věcech prochází především v důsledku vývoje unijního práva zásadní proměnou. Požadavky na úplný a ex nunc přezkum vycházející z lidskoprávní ochrany – zejména principu non-refoulement a specifik přezkumu zásahů do osobní svobody – jsou dále upřesňovány judikaturou Soudního dvora EU. Narážejí však na obecná východiska rozsahu přezkumu v českém správním soudnictví, a to hlavně z hlediska vázanosti žalobními body a okamžiku, ke kterému je přezkum prováděn. Jejich praktické dopady přitom zatím nevyvolaly širší diskusi. Zdání hladké adaptace ale klame. Rozšiřování rozsahu soudního přezkumu je v českém kontextu zatíženo významnými limity. Článek proto nabízí ucelenou analýzu probíhajících změn, mapuje reakci soudů i zákonodárce (včetně poslední novely zákona o azylu č. 314/2025 Sb.) a pojmenovává kritická místa spolu s návrhy řešení. Odpovídá na otázku, zda jsou české soudy schopny dostát rostoucím požadavkům na rozsah přezkumu v cizineckých věcech. Uzavírá, že s ohledem na zákonné i organizační podmínky se pohybují na hraně svých možností a bez zásadnějších změn, jak v rámci soudnictví samotného, tak v systému právní pomoci, zůstane požadavek na úplnost přezkumu spíše iluzorní.

Článek se zabývá možností jednostranných změn předmětu díla v českém právu. Občanský zákoník v § 2614 výslovně zmiňuje pouze možnost dohody o změně předmětu díla. V zahraniční literatuře i judikatuře je však za určitých okolností dovozována i možnost jednostranných změn. Česká literatura se doposud věnovala pouze jednostranným změnám závazků obecně. Možností jednostranných změn předmětu díla se nezabývala. Na úvod článku je představen problém rozporu mezi funkční a deskriptivní specifikací předmětu díla, který má za následek absolutní neplatnost smlouvy pro počáteční nemožnost plnění či zánik závazku pro následnou nemožnost plnění. Problém nastává v případech, kdy strany rozpor odhalí až v průběhu provádění díla. Článek zkoumá, zda v těchto problematických situacích může některá ze smluvních stran předmět díla jednostranně změnit.

This paper analyses the evolving use of Art. 22 EU Merger Regulation (EUMR) and national call-in powers as mechanisms for capturing below-threshold killer acquisitions. In September 2024, the Court of Justice (Court) delivered its ruling in Illumina/Grail, rejecting the expansionist interpretation of Art. 22 EUMR by the European Commission (EC), which extended its jurisdiction by allowing Member States to refer transactions that did not meet any national thresholds. Despite this clear judicial guidance, the EC appears to interpret the judgment less restrictively, accepting referrals based on national competition authorities’ call-in powers. The paper argues that the EC effectively sidesteps the Court’s judgment and undermines legal certainty. Whether this approach is in line with the ruling of the Court remains to be seen; the General Court will provide an answer in Nvidia/Run:ai.For the time being, it is necessary to assess whether call-in powers are an appropriate tool. The paper holds that while they may address the regulatory gap, they are largely non-selective, fragmentary, unpredictable and disproportionate. However, this fragmentation presents a regulatory opportunity: the call-in model may be designed in a way that upholds the underlying principles of merger control. The paper concludes with policy recommendations, advocating for a selective, transparent and objective approach that preserves legal certainty – supported by soft law and the use of comfort letters.

Článek zkoumá otázky (1) co to je zmaření důkazu ve formě zdravotnické dokumentace v civilním řízení a (2) jaké právní následky by z toho měly plynout. Vychází z ustálené judikatury týkající se maření důkazů zdravotnickou dokumentací ve sporech mezi lékaři a pacienty o náhradu újmy na zdraví: byla-li zdravotnická dokumentace zničena, má dojít k obrácení důkazního břemene ohledně rozhodných skutečností. Článek kriticky poukazuje na absenci obecného pravidla upravujícího následky maření důkazů a na nesystematičnost dosavadního soudního přístupu. Dále analyzuje německou a rakouskou právní úpravu a doktrínu, jakož i DCFR. Na tomto základě článek navrhuje alternativní způsob, jak mohou soudy reagovat na maření důkazů ve formě zdravotnické dokumentace.

This paper examines the implications of the unintended consequences of temporary protection mechanisms in mass influx situations within the European Union and Latin American contexts. It argues that the misuse of those mechanisms disrupts the delicate balance between integration and return in what scholars term “refugee time”: integration over time within the host community (“time as attachment”) and the potential return to the home country once conditions improve (“time as a deadline”). The excessive reliance on temporary mechanisms, which often become prolonged or even indefinite, can leave refugees in a situation of “permanent temporariness”, unable to fully integrate or safely return. Drawing from socio-legal analysis, this paper reviews key theoretical contributions to establish a conceptual foundation for the study of refugees’ times and their delicate balance. It then compares the temporary protection policies in the European Union for Ukrainian refugees with those in Latin America for Venezuelans, exploring the distinct regional approaches and evaluating the effectiveness and limitations of each in supporting displaced populations. Finally, the paper proposes policy recommendations to address the unintended consequences of temporary protection. It advocates for aligning these practices more closely with the international refugee protection framework to reduce the precariousness of life in exile and foster durable, sustainable solutions for displaced individuals.

Článek se zabývá institutem chráněného obydlí v řízení o oddlužení, který byl do českého insolvenčního práva zakotven v roce 2019. Článek stručně popisuje, jak tento institut funguje a za jakých podmínek se může oddlužovaný ochrany svých bytových potřeb v řízení domáhat. Důraz je zejména kladen na celkovou pozici institutu v rámci systému insolvenčního práva a právní úpravy oddlužení. Článek se ovšem neomezuje pouze na prázdnou deskripci právní úpravy, ale přináší zhodnocení současné právní doktríny v otázkách účelu insolvenčního řízení a oddlužení. Zohledňuje i fakt, že v minulém roce byla přijata transpoziční novela, která se sice institutu chráněného obydlí přímo nedotknula, avšak implicitně jeho pozici změnila. Autor formuluje i vlastní úvahy de lege ferenda, které se v této souvislosti nabízí. Úvahy autor opírá o komparativní část článku, v níž jsou analyzovány zahraniční právní úpravy, které pracují s obdobným institutem nebo výslovně odkazují na ochranu bytových potřeb dlužníka.

Článek se zabývá otázkou transparentnosti procesu výběru soudců Nejvyššího správního soudu (NSS). Nejprve je vysvětlen pojem transparentnosti a její význam při výběru soudců. Následující kapitola pak přibližuje a vysvětluje proces výběru soudců NSS teoreticky, tedy jsou popsány dvě cesty, které aktuálně na tento soud vedou. Třetí kapitola se zabývá už konkrétně otázkou transparentnosti výběru soudců NSS. Ten je pro přehlednost rozdělen do pěti stádií (vzorem je pět stádií, na která teorie rozděluje výběr soudců okresních a krajských soudů) a v rámci každého z těchto stádií je zkoumáno, do jaké míry je v daný okamžik do procesu výběru soudců NSS tzv. z vnějšku vidět, tedy do jaké míry je transparentní. Ve čtvrté kapitole jsou pak shrnuty mezery, které se, pokud jde o transparentnost, v procesu výběru soudců NSS v jednotlivých stádiích objevují, nastíněny problémy, ke kterými tyto mezery mohou vést, a potenciální změny, které lze ve výběru soudců NSS provést.

The dismissals of the court presidents have been an issue of considerable controversy in several European jurisdictions, notably in the Visegrad Group countries (Czechia, Hungary, Poland, and Slovakia). On the one hand, these actions might be perceived as a potential threat to the independence of the judiciary. Still, on the other hand, the premature termination of the court president’s mandate may prove necessary under certain circumstances. The article explores the common problems that have arisen in the V4 states and the guarantees stemming from Article 6(1) of the European Convention on Human Rights. It provides an insight into the domestic removal mechanisms. Based on the existing ECtHR case-law, the positive duties of the States are further reconstructed with regard to the dismissals of the court presidents. The article also includes several proposals for solving specific problems that the Court has not directly addressed. Furthermore, it lists the criteria to be met by the High Contracting Parties so that the national practices regarding dismissal proceedings fully comply with the Convention.

Článek se věnuje praxi institutů přerušení výkonu trestu odnětí svobody a upuštění od výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů. Tyto instituty reagují na závažný zdravotní stav odsouzeného, který je neslučitelný s probíhajícím výkonem trestu odnětí svobody. Tato ustanovení jsou v článku rozebrána v rámci teorie i praxe na základě zaslaných rozhodnutí. Prostřednictvím zkoumané soudní praxe se pokusím odpovědět zejména na otázky, jak často je v těchto věcech rozhodováno, zda jsou rozdíly mezi praxí jednotlivých soudů, jak často soudy žádostem vyhoví, kdo jsou žadatelé, jaké zdravotní problémy obvykle vedou k aplikací institutů, jaké další faktory soudy při rozhodování zohledňují (zejm. zda je zohledněna délka uloženého trestu nebo chování odsouzeného ve VTOS), co se děje s odsouzenými poté, co bylo rozhodnuto o žádostech, a zda lze stanovit přesnější kritéria pro tato rozhodnutí. Následně je zkoumaná praxe zhodnocena včetně úvah de lege ferenda.