Abstract
The article deals with the postmodern criticism of Christianity. Our investigation focuses on French philosopher Jean-Francois Lyotard who was the leading figure of the theory of postmodernism. Lyotard’s postmodern thinking includes a philosophical reflection of Christianity. He criticizes Christianity to be an oppressive hegemonic narrative of love. This article wants to deal with Lyotard’s critique of Christianity theologically. Nevertheless, Lyotard’s description of Christianity is understandable only in the context of his thinking about the shift between modernity and postmodernity. Therefore, Lyotard’s theory about the end of modern master narratives as a significant characteristic of postmodernity is offered in the first part of the paper. We elaborate the notion modern master narrative and then we ask the question, whether is possible to apply this category to Christianity. Our answer is that a certain type of Christianity could be described as a master narrative of love. We point out the reasons why Christianity could become an oppressive (modern) master narrative and we look for a (postmodern) solution. We propose the outline of the theological concept which is called the open narrative of Christianity developed by Flemish theologian Lieven Boeve.
Highlights
The article deals with the postmodern criticism of Christianity
Our investigation focuses on French philosopher Jean-François Lyotard who was the leading figure of the theory of postmodernism
We point out the reasons why Christianity could become an oppressive master narrative and we look for a solution
Summary
Kritické myšlení filozofie je vždy zakořeněné v kontextu doby toho kterého autora. I abstraktní myšlenky se vyjadřují v různé době různými způsoby a různým jazykem. 1.4 Legitimita metanarativních příběhů Ať se jedná o jakýkoliv metanarativní příběh, tak podle Lyotarda se zdá být zřejmé, že klíčový problém spojený s každým z uvedených příkladů, je otázka legitimizace.[16] Metanarativy jsou legitimizační příběhy ve vztahu k institucím (společenským i politickým), k způsobům myšlení, k etice, k zákonům, atd.[17] Legitimizaci hledají a odvozují z budoucnosti, což je podle Lyotarda odlišuje od mýtů, které plní rovněž funkci legitimizační, nicméně na základě nějaké události v minulosti. A právě tento postoj nedůvěry vůči velkým příběhům (grand-récit), považuje Lyotard za charakteristiku doby jiné, jmenovitě doby postmoderní.[20] Zde musíme připomenout, že pojmy jako moderna a postmoderna neznamenají pro Lyotarda označení nějaké dějinné epochy. Jak jsme uvedli již výše, pro Lyotarda je moderna, stejně jako postmoderna, určitý způsob – modus – myšlení.[21] V případě metanarativních příběhů, které jsou faktickým výstupem moderního myšlení, však podle Lyotarda došlo k tomu, že ztratily svou plauzibilitu. Spolu s Welschem tak můžeme říct, že postmoderna podle Lyotarda znamená: „Konec velkých, sjednocujících a svazujících meta-vyprávění, [což] otevírá prostor pro fakticitu a nahodilost množství omezených a heteromorfních jazykových her, forem jednání a způsobů života.“27
Sign-in/Register to view highlights & summary Sign-in/Register to access full text options 
Free) 
Talk to us
Join us for a 30 min session where you can share your feedback and ask us any queries you have
Schedule a call
