Abstract
Tento článek kombinuje přehled historického vývoje sociologie a filosofie vědy od období „velkých“ teorií s výkladem toho, proč tyto teorie selhaly. V první části sleduji historické paralely v obou těchto disciplínách. Po představení jejich chronologického vývoje analyzuji metateoretické závěry, které z toho vyplývají, a zkoumám hlavní epistemické a ontologické důvody, proč neuspěly – mezi nimi chybějící univerzální metodologii a teoretické jádro i nemožnost dosažení objektivního náhledu. Z toho vyvozuji závěr, že velké teorie nejsou principiálně zkonstruovatelné. Ukazuje se nicméně, že někteří současní sociální teoretici i filosofové vědy stále doufají, že takové teorie nebo rámce mohou být úspěšně formulovány, nebo přinejmenším takovou možnost nevylučují. V závěru argumentuji, že kritika vznesená vůči těmto dřívějším teoriím může být uplatněna i na tyto aktuální pokusy. Ukazuje se totiž, že volání po těchto teoriích a rámcích nikdy úplně nepřestalo a opakuje se s každou novou generací sociálních vědců a filosofů vědy.
Highlights
In this paper, I combine an exposition of the historical development of sociology and the philosophy of science from the era of grand theories onwards, with an explication as to why the grand theories have failed
I trace some parallels in the history of each of the disciplines. After presenting their chronological development, I scrutinize the metatheoretical findings about the disciplines and examine the main ontological and epistemic reasons why attempts at these general theories or frameworks have not succeeded
This paper contributes to the ongoing lively debate about a general theory in sociology or the philosophy of science
Summary
After their rise to prominence, both structural functionalism of the Parsonian school and logical empiricism of the Vienna and Berlin circles (later transplanted to the USA), began almost simultaneously to lose their ground. The demise of the movement in the philosophical community occurred sometime between the publication of Quine’s Two Dogmas of Empiricism[19] (1951) and Kuhn’s Structure (1962), as Friedman asserts.[20] Especially detrimental for logical empiricism proved to be the publication of Kuhn’s oeuvre, the impact of which cannot be overestimated – Kuhn questioned ( did not directly attack) most the basic tenets of logical empiricism He singlehandedly undercut its prospects for a grand unification theory and showed that the simplifying account of science as a purely rational enterprise had to be supplemented with a new kind of inquiry. Kuhn decidedly proved that these factors hold epistemological significance and cannot be shunted off outside the realm of science as the logical empiricists had attempted From this perspective, the criticism of structural functionalism and logical empiricism often converged because they share a similar blind spot – the inability to account fully for the dynamics or conflicts in society or science. Philosophers, historians, sociologists and ethnographers of science[31] set out to study the changes, ruptures, and crises instead of analyzing the logical structure of scientific theories which had been in focus in previous decades
Sign-in/Register to view highlights & summary 
Published Version (
Free)
Talk to us
Join us for a 30 min session where you can share your feedback and ask us any queries you have
Schedule a call