Abstract
This article focuses on the organization of space. The practices through which we grasp and conceive space are the paper’s concern. Practices emanating from the visual organization of space are usually so commonplace for seeing people so that these practices are only poorly reflected in seeing people’s understandings of space. This is why we turn to the experience of visually impaired people. Our understanding of this experience is based on interviews with 16 communication partners from Prague and Brno in 2014 and 2015. We use the poststructuralist approach of philosopher Gilles Deleuze, psychoanalyst Félix Guattari and geographer Marcus Doel to interpret the interviews and we show that visual impairment is not about non-seeing, but about becoming seeing differently – via the non-visual percept. Yet, such practices of seeing space differently are still shaped by the modern collective optical unconscious. Doel asserts that this unconscious has been structured by the medium of film, among others, and the film technique of montage. This has made the optical unconscious obscene. Montage unbound time and space from their firm coordinates and enabled seeing beyond screened frames. This strengthened the incorporeality of spatial experience. Visually impaired people’s practices of seeing and dealing with the optical unconscious accentuate the corporeality of sight again, however. Their practices fuse the seeing via non-visual percept and the optical unconscious into new configurations, demonstrating that no way of seeing can be incorporeal.
Highlights
This article focuses on the organization of space
Rozhovory byly provedeny na obecnější téma, vedeny velmi doširoka otevřenou otázkou: Jakým způsobem osoby se zrakovým znevýhodněním prožívají prostor? Na základě těchto dat vznikl předchozí příspěvek poukazující na reflexi vizuality prostoru jako prostorový normativ (Osman a Pospíšilová 2016)[3]
„The Normality of Doing Things Differently: Bodies, Spaces and Disability Geography.“ Tijdschrift voor economische en sociale geografie 98(4): 493–506
Summary
Akademický zájem o „nenormální“ těla má za sebou už poměrně dlouhou cestu v podobě studií znevýhodnění (disability studies), nicméně zájem o „nenormální“ těla v prostoru je o poznání kratší. Pokud subjekty a struktury pojmeme v tomto anti-esencialistickém významu jako sedimentace praktik, pak nikdy nemohou být aktuální, ale pouze virtuální.[8]. V tomto textu chceme ukázat právě toto: jak jedno určité kolektivní nevědomí (které bude později nazváno vizuálním) promítá samo sebe do určitého praktikování tělesnosti, a tedy i do toho, jak se pro určité lidi (ty, jejichž těla nedisponují fyziologickým smyslem zraku) proměňuje virtuální „subjektifikace“. Na druhou stranu chceme zároveň ukázat, že virtuální „subjektifikace“ vrací úder a praktiky dále tvaruje po svém – způsobem, který se odlišuje od převládajícího praktikování těl, podle něhož bylo kolektivní nevědomí převážně „zestrukturněno“ (tedy těl disponujících fyziologickým smyslem zraku), a to nám samo o sobě může leccos o tomto kolektivním nevědomí a jeho funkci v současné společnosti prozradit
Sign-in/Register to view highlights & summary Sign-in/Register to access full text options 
Talk to us
Join us for a 30 min session where you can share your feedback and ask us any queries you have
Schedule a callDisclaimer: All third-party content on this website/platform is and will remain the property of their respective owners and is provided on "as is" basis without any warranties, express or implied. Use of third-party content does not indicate any affiliation, sponsorship with or endorsement by them. Any references to third-party content is to identify the corresponding services and shall be considered fair use under The CopyrightLaw.
