Ukrajinský faktor pražského jara? Petro Šelest a československý rok 1968 ve světle dokumentů tajné bezpečnosti Ukrajinské SSR

Abstract

První tajemník Komunistické strany Ukrajinské sovětské socialistické republiky a člen politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Petro Šelest (1908-1997) patřil mezi sovětskými představiteli k největším zastáncům ozbrojené intervence do Československa v roce 1968. Sovětským vedením byl pověřen udržováním kontaktů s takzvanými zdravými silami v Komunistické straně Československa a tajemník Ústředního výboru KSČ Vasil Biľak (1917-2014) mu tajně počátkem srpna na veřejných záchodcích v Bratislavě předal neslavně známý "zvací dopis". Autor si klade základní otázku, zdali se dá identifikovat specifický ukrajinský faktor, který vstoupil do procesu pražského jara a přispěl k jeho tragickému vyústění. Snaží se postihnout Šelestovu pozici v rozhodovacím procesu a popsat, s jakými informacemi Šelest pracoval. Využívá k tomu zprávy Výboru státní bezpečnosti (Komitět gosudarstvennoj bezopasnosti - KGB) Ukrajinské SSR z jara a léta 1968 o vývoji v Československu a reakcích ukrajinských občanů na něj, které byly zasílány Šelestovi a dalším členům ukrajinského vedení. Tyto dokumenty byly v posledních letech zpřístupněny v ukrajinských archivech a zčásti zveřejněny na internetových stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů. Jejich rozborem autor dopívá k závěru, že nabízely značně zkreslený obraz tehdejší situace. Namísto relevantních informací a analýz se v nich hromadila různá klišé, ideologické floskule, nepřesnosti i vyložené nesmysly. Jako jejich zdroj často sloužili příslušníci československé Státní bezpečnosti, kteří byli mnohdy motivováni obavami o vlastní kariéru i existenci a jednali na vlastní pěst. Nekritické přebírání těchto materiálů přispívalo k tomu, že si vůdce ukrajinských komunistů i další sovětští představitelé vytvářeli nereálné představy o situaci v Československu a nabývali dojmu, že zde vítězí antikomunistické síly, vládne protisovětská propaganda, posilují západní zpravodajské služby a hrozí opakování událostí z Maďarska v roce 1956. Jak ukazují jeho publikované deníkové záznamy i další dokumenty, Petro Šelest využíval těchto tvrzení při diskusích uvnitř vlastní strany i při jednáních s československými politiky. Podobně jako v případě vůdců polských a východoněmeckých komunistů Władysława Gomułky či Waltera Ulbrichta byl podle autora hlavním důvodem k tomu, aby Šelest prosazoval silové řešení československé krize, jeho strach z "nákazy" vlastní společnosti vývojem v Československu, s nímž měla Ukrajina společnou hranici.