Sensus fidei - referenční bod katolické teologie

Tomáš Klíč

doi:10.5507/sth.2013.055

Abstract

In the footsteps of the Second Vatican Council's doctrine the last document of the International Theological Commission deals with sensus fidei as an important methodological aspect of Catholic theology. The article aims to present the current state of discussion concerning the sense of the faith without entering into specific details. In the first part three wrong views of the category are criticized. It should be apparent that no correct understanding of the sense of faith in the Catholic Church can have the role of religious public opinion in competition with the teaching of the Magisterium. In the second part, attention is turned to the relationship between sensus fidei and the work of theologians in positive terms. Respect for the sense of faith must be expressed inter alia by humble listening to the members of the people of God followed by critical discernment of the truth. The saints of the Church can offer a solid orientation.

Highlights

Úzkou souvislost smyslu pro víru s prací teologů pěkně podtrhuje jedna výstižná poznámka profesora Pospíšila z knihy Hermeneutika mystéria: „Sensus fidei je plodem milosti a působení Ducha svatého v srdci věřícího
It should be apparent that no correct understanding of the sense of faith in the Catholic Church can have the role of religious public opinion in competition with the teaching of the Magisterium
Attention is turned to the relationship between sensus fidei and the work of theologians in positive terms

Summary

Nesprávné způsoby chápání sensus fidelium

První nedorozumění ohledně významu „smyslu věřících pro víru“ může mít velmi prostý důvod. K pečlivému rozlišování autentického významu výrazu sensus fideli um vyzývá Mezinárodní teologická komise takto: „Sensus fidelium je sen sus fidei Božího lidu v jeho celistvosti, který je v poslušnosti vůči Božímu slovu a který se na cestách víry nechává vést svými pastýři.“11 Skutečnost, že papež Benedikt výslovně vyzdvihl z rozsáhlé práce komise právě tento aspekt, dává tušit, že popírání tradičních principů interpretace Božího zjevení dnes zdaleka není jen nějakou teoretickou možností. S pomocí tohoto rozlišení dochází Penrice k závěru, že všichni pokřtění, kteří se neztotožňují s vírou církve, jak ji závazně předkládá její učitelský úřad, oddělili sami sebe od celku věřících (uni versitas fidelium), ke kterému se vztahuje příslib jednoty podněcované Duchem pravdy. Porozumění apoštolské Tradici přece – jak známo – vzrůstá pod vedením Ducha svatého mimo jiné i „přemýšlením a studiem věřících“.24

Sensus fidei jako základ teologické práce

Obraťme pozornost ke světcům