Revoluce v Itálii 1831 a rakouská vojenská intervence

Abstract

V období od konce napoleonských válek v roce 1815 do revolučního roku 1848 nedošlo v západní a střední Evropě k žádnému většímu vojenskému konfliktu. Přesto bylo těchto více jak třicet let svědkem několika krizových situací, které byly hrozbou pro evropský mír. Jedním z takových okamžiků byla Červencová revoluce ve Francii roku 1830 a následná revoluční vlna postupující napříč Evropou, která se nevyhnula také Apeninskému poloostrovu. Na počátku února 1831 vypukly revoluce ve třech italských státech - ve vévodství Modenském, vévodství Parmském a v Papežském státě.Již v prvních dnech revoluce opustili habsburští panovníci ve vévodstvích ze strachu své trůny, stejně tak zanechali své úřady papežští zástupci v Legazioni, severních provinciích Papežského státu. Vytvořené revoluční vlády postupně převzaly kontrolu v obou vévodstvích a na téměř celém území Papežského státu s vyjímkou Říma a okolí. Během února byly ve všech třech středoitalských státech zavedeny administrativní a správní reformy, vláda v Bologni dokonce na přelomu února a března vyhlásila vznik nového státu s názvem Spojené italské provincie a vyhlásila ústavu.Jednotliví vládci nebyli schopni vyřešit nastalou situaci vlastními prostředky. Toho si byl vědom také Klemens Wenzel Lothar Nepomuk von Metternich, rakouský státní kancléř a ministr zahraničí. Ten nehodlal dopustit jakékoliv politické změny na poloostrově, které by ohrozily všeobecný mír v Evropě a dominanci Rakouského císařství na italském území. Proto již na počátku března byly na pochodu císařské oddíly vyslané z Lombardska-Benátska s cílem potlačit revoluce. Striktní dodržování principu neintervence, vyhlášeného vládou v Paříži v předchozím roce a převzatého povstaleckými vládami v Itálii, způsobilo fragmentaci revolučního hnutí a v konečném důsledku ho odsoudilo k zániku. Rakouská armáda bez větších potíží zasáhla ve všech třech státech a revoluční snahy tak překazila.Kapitulací revolucionářů v Anconě na konci března skončil krátký boj obyvatel států střední Itálie za liberálnější vládu. Skutečnost, že toto úsilí bylo zmařeno vojenským zásahem Rakouska, byla později využita italskými politiky a vlastenci s úmyslem eliminovat vliv Vídně na Apeninském poloostrově. Vliv evropských mocností totiž bránil vzniku jednotného italského národního státu.