Abstract
This paper looks at the different stages of European municipal defragmentation and at the diverse models that post-war countries have adopted for their municipal structures. It notes that defragmentation has been undertaken with little previous knowledge regarding the possible impacts of these approaches. Through applying the QCA method of analysis it looks at common and distinct features of these approaches and draws a sharp dichotomy between defragmentation trends in post-communist countries and countries of the Western bloc. By showing that there are trends intrinsic to post-communist political systems, this paper presents the idea that these systems can learn from errors made by countries that approached municipal defragmentation before them. Drawing on the example of the late-defragmenting Iceland, this paper shows how currently or prospectively defragmenting countries can learn from its experience. In the last part of the paper, suggestions are made with regard to how the Czech Republic can learn from this experience, particularly from democratic referendums, legislative and economic incentives, and municipal cooperation.
Highlights
This paper looks at the different stages of European municipal defragmentation and at the diverse models that post-war countries have adopted for their municipal structures
Zcela specifickou skupinu tvoří země, jež se po překonání bipolárního rozdělení světa vydaly opačnou cestu a následkem násilné defragmentace v období, kdy u nich vládly autoritativní či totalitární režimy, se po přechodu k demokracii, kontrárně k očekáváním a trendům v západní Evropě, vydaly cestou opětné fragmentace obecní struktury
Zatímco západní Evropa tak klade důraz spíše na meziobecní spolupráci, jež má napravit předchozí radikální amalgamaci obcí, země bývalého Východního bloku problémy plynoucí z nedemokratické defragmentace řeší možností opětné fragmentace, přičemž tato možnost je obcemi využívána (UCLG 2008: 135)
Summary
Vlna evropských municipálních defragmentací nebyla z časového ani prostorového hlediska jednotná. Zcela specifickou skupinu tvoří země, jež se po překonání bipolárního rozdělení světa vydaly opačnou cestu a následkem násilné defragmentace v období, kdy u nich vládly autoritativní či totalitární režimy, se po přechodu k demokracii, kontrárně k očekáváním a trendům v západní Evropě, vydaly cestou opětné fragmentace obecní struktury. Zatímco západní Evropa tak klade důraz spíše na meziobecní spolupráci, jež má napravit předchozí radikální amalgamaci obcí, země bývalého Východního bloku problémy plynoucí z nedemokratické defragmentace řeší možností opětné fragmentace, přičemž tato možnost je obcemi využívána (UCLG 2008: 135). Zcela jinou kategorii tvoří ty politické systémy, které si procesem defragmentace v uplynulých desetiletích neprošly, což lze vnímat i jako následek zásadní dichotomie v policy týkající se místních samospráv, která se v druhé polovině 20. A to takových, které země, jež přejaly britský model, Tomáš Váňa: Procesy evropské defragmentace jako inspirativní nástroj policymaking provedly již na začátku druhé poloviny 20. Následný pokles obecní fragmentace tak povede jak k jejím pozitivním, tak k jejím negativním trendům (Cohen 2006)
Sign-in/Register to view highlights & summary Sign-in/Register to access full text options 
Free) 
Talk to us
Join us for a 30 min session where you can share your feedback and ask us any queries you have
Schedule a call
