Očištěná společnost. Očista jako konstitutivní princip utváření poválečné české společnosti na příkladu českého pohraničí

Abstract

Autor v této stati zkoumá mentální a sociální předpoklady komunistické diktatury v Československu, a to konkrétně na fenoménu poválečné očisty pohraničí. Dovozuje přitom tezi, že v českém prostředí se mechanismus očisty nezrodil jako produkt komunistické diktatury, ale naopak že se tato diktatura etablovala mimo jiné díky poptávce společnosti nasycené touhou po očistě. Charakterizuje obecně princip očisty a podmínky, jež ji vyvolávají v život, a poté konkretizuje její formy, zacílení, metody, legitimizační strategie a proměny v poválečném českém pohraničí. Tvrdí přitom, že se očista jako způsob politické praxe tehdy neuplatňovala přičiněním komunistické strany proti vůli ostatních politických subjektů, ale že jednalo naopak o integrující vazbu poválečné politické scény. Hlavní prostor autor věnuje analýze dobového diskurzu očisty, aby na vybraných příkladech ukázal, jak zasahovala různé etnické a sociální skupiny, od Němců a Maďarů přes osoby s nejasnou etnickou identitou, další národnostní menšiny či reemigranty po údajné kolaborantské, germanofilské a asociální živly. Cílem navrhovaných a většinou také realizovaných opatření tohoto druhu bylo vytvořit (především etnicky) homogenní společenství, zbavit se tak údajných vnitřních nepřátel a zabezpečit státní hranice proti nepřátelům vnějším. Přitom platilo, že očistné záměry si již před únorem 1948 vynucovaly účelové změny či přímo porušování právního řádu. Rétorika a legitimizace očisty po tomto mezníku se podle autora nijak radikálně nezměnily a metody očisty aplikované v první polovině padesátých let proti dalším sociálním kategoriím se v lecčem vrátily ke vzorům uplatňovaným v prvních letech po válce vůči německému obyvatelstvu a údajným provinilcům proti národní cti.