Abstract
Článek se zabývá podmínkami odpovědnosti zprostředkovatelů za protiprávní projevy třetích osob na internetu a zároveň i jejich odpovědností za nepřípustné omezování svobody projevu. Těmito dvěma rovinami regulace zprostředkovatelů, jakožto soukromých subjektů, státy fakticky přenáší část svých mezinárodních lidskoprávních závazků, které plynou zejména ze svobody projevu, práva na respektování soukromého a rodinného života, zákazu diskriminace, ale i dalších hodnot. Pro zajištění rovnováhy mezi protichůdnými zájmy spojenými s výkonem práv a svobod na internetu je nezbytné, aby státy přijaly právní úpravu, která bude dostatečně určitě vymezovat povinnosti zprostředkovatelů. V opačném případě se státy mohou jejich prostřednictvím dopouštět tzv. soukromé cenzury. S ohledem na přeshraniční charakter internetu by se povinnosti kladené na zprostředkovatele neměly napříč státy zásadně lišit. Jedním z harmonizačních prvků v evropském kontextu je judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Autorka proto analyzuje jeho relevantní rozsudky a zkoumá, zda obsahují konkrétní kritéria, která by měla regulace zprostředkovatelů na vnitrostátní úrovni zohledňovat či zda se jedná o hodnocení ad hoc.
Sign-in/Register to access full text options 
Free) 
Talk to us
Join us for a 30 min session where you can share your feedback and ask us any queries you have
Schedule a call
