Abstract
The goal of this article is to contribute to current theological reflections on the category in which the Second Vatican Council describes the historical development of the Church: the Living Tradition. In dialogue with the social sciences we attempt to explore this Church existence in its openness as unsaturation of its present form. The interest in perceiving the Church as an open system and as an emerging structure is supported by both the theological view and the social sciences view. The social sciences point out the need for coherent cooperation between the human factor and the products of reification, which form the tradition of every intersubjective community of people united by common interest. This openness of the Church, of its life and of the theological reflection outlines a new direction in thinking about the Church’s service to humanity in its role as the sacrament of salvation for the entire world.
Highlights
Skutečnost a pravda tohoto fenoménu tedy přesahuje perceptivní lidské schopnosti a dává povstat saturovanému feno ménu v jeho „jevení se, které odmítá lidskou domněnku“
V kontextu postmoderní doby, v rámci pluralismu socio‐kulturních interpretací člo věka, je tak křesťanská teologie nabádána vstoupit do interdisciplinární ho kontaktu s dalšími sektory lidského poznání, které otevírají teologii holistické, sapienciální epistemologii, která bude uskutečňovat v rámci celku života církve svou svátostnou službu ve prospěch lidstva, totiž být „znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“
The goal of this article is to contribute to current theological reflections on the category in which the Second Vatican Council describes the historical development of the Church: the Living Tradition
Summary
Ve své snaze o navržení alternativního pohledu k dominující metafy zické koncepci Boží milosti, a tedy i působení svátostí, Chauvet vychází od kritiky jisté historické koncepce lidské řeči, utvrzené v antickém pla tonismu,[5] v níž je řeč redukována na nástroj, kterým si člověk slouží jen jako výrazovým prostředkem. Podle Chauveta, „poetické vyja dřování se není jen jakýmsi jedním výrůstkem jazyka“, ba naopak, „člo věk je povolán k poezii: člověk je podstatně protknut mluvením, které mu dává život a které je mluvením Bytí.“ Být člověkem je proto učením se správnému mluvení; ne ve smyslu gramatickém nebo estetickém, ale ve smyslu „dát‐se‐vyslovit, které ‚mnohem víc vyžaduje vhodné mlčení než ukvapené výrazy‘.“11. Její nikdy nevyjasněný předpoklad dosažení poslední skutečnosti a transparentní přítomnosti ji vrhnul směrem k odmítnutí exteri ority, hmoty, těla, neboť tyto elementy byly chápány jako překážky pravdy.“ Chauvet, Simbolo e sacramento, s. 101
Sign-in/Register to view highlights & summary Talk to us
Join us for a 30 min session where you can share your feedback and ask us any queries you have
Schedule a callDisclaimer: All third-party content on this website/platform is and will remain the property of their respective owners and is provided on "as is" basis without any warranties, express or implied. Use of third-party content does not indicate any affiliation, sponsorship with or endorsement by them. Any references to third-party content is to identify the corresponding services and shall be considered fair use under The CopyrightLaw.
