Dějiny, šílenství, psychiatrie.

Abstract

Studie je věnovaná stěžejním tendencím v psaní „dějin šílenství“ a psychiatrie 20. (a počátku 21.) století. Představuje příspěvek k historiografii (přírodních) věd, respektive vztahu mezi vědami přírodními a společenskými: medicínou, psychologií a historiografií. Cílem je ukázat perspektivy v závislosti na vztahu k psychiatrické i psychologické vědě (pohled zevnitř vs. zvenčí), tedy výkladu z pohledu „oborových“ dějin psaných psychiatry (či psychoanalytiky), a z pohledu konceptů rozvíjených společenskými vědami včetně historiografie. Ukazuje se zde také rozdíl mezi šílenstvím a psychiatrií jako objektem lékařským, psychiatrickým, a objektem společensko- a humanitněvědným a historickým. V první části studie ukazuje, do jaké míry byly dějiny psané „insidery“ odborné komunity součástí oboru a jeho autolegitimizačních strategií. To platí především pro internalistické, „modernistické“ výklady dějin psychiatrie, ale i pro jejich kritiky (antipsychiatrické hnutí). Odlišný exkurz ukazuje podkapitola věnovaná psychohistorii, která usilovala o „psychiatrizaci historie“ a jejími nositeli byli zpravidla psychoanalytici se společenskovědním nebo humanitním vzděláním. S nástupem humanitních, společenských a historických věd na pole dějin medicíny se od 70. a 80. let 20. století perspektiva pozměnila – pohled mimooborového „laika“, externalistický pohled „zvenčí“ umožňoval nahlížet na dějiny šílenství, psychiatrických disciplín a praktik bez apriorního soudu o „správných“ poznatcích a vědecké „pravdě“. Tím rozšířil „psychiatrické pole“ o komplexnější kontext sociální, kulturní i politický, o předivo politických zájmů, sociálních praktik i širšího ideologického kontextu, v němž se „psychiatrie“ formovala (včetně pohledu „pacientského“ (the patient´s view). Samotné „psychiatrické pole“ také rozšířil o jevy, názory i postupy považované internalistickými dějinami jako „neúspěšné“ či „pavědecké“, případně „nezajímavé“. Tím umožnil „druhotnou historizaci“ psychiatrické disciplíny, která tak celý proces zasadila pevněji do zázemí konkrétní epochy bez nutného vztahu k soudobému stavu poznání a „vědecké pravdě“, čímž dosáhla i důslednější historizace této „vědecké pravdy“ samotné.