Problematika automatizovaných vozidiel už nie je len predmetom vedecko-fantastickej literatúry, ale čoraz viac členských štátov prijíma regulácie predmetného fenoménu. Predkladaný článok sa venuje problematike úzko súvisiacej – vzdialeného vodičovi. Rola vodiča, ktorý ovláda automatizované vozidla na diaľku môže byť iná z pohľadu povinností v tradičnom vnímaní vodiča motorového vozidla. Predkladaný článok sa zameriava na oblasť automatizovaných vozidiel z pohľadu role a povinností vzdialeného vodiča. Cieľom tohto článku je v prvom rade porovnať rolu vodiča klasického vozidla a vzdialeného vodiča automatizovaného vozidla. V druhom rade autori ponúkajú diskusiu a odporúčania pre právnu úpravu v kontexte povinností a otvorených otázok praktického fungovania vzdialeného vodiča.

Článek se zabývá představením francouzského přístupu k výhradě veřejného pořádku jako institutu mezinárodního práva soukromého. Hlavním cílem článku je zodpovědět otázku, zda přístup francouzské doktríny a soudní praxe, které podrobně pracují s tímto institutem, je relevantní pro českou právní vědu a praxi. Po úvodním představení výhrady veřejného pořádku se článek věnuje blíže jedné z podmínek její aplikace, a to požadavku intenzity, který má vliv na aplikaci jednotlivých podob výhrady veřejného pořádku – oslabený veřejný pořádek, veřejný pořádek blízkosti a zohledňování cizího veřejného pořádku. Tyto podoby jsou analyzovány co do podstaty, funkce a způsobu uplatnění, a současně je uvedeno, zda a případně jak se tyto podoby objevují v české rozhodovací praxi a doktríně. Závěr článku vyhodnocuje pozici českého a francouzského přístupu k výhradě veřejného pořádku a věnuje se možné inspiraci pro českou právní vědu a praxi.

Zbytky po těžbě nerostů mohou představovat značné riziko pro životní prostředí, ale i pro životy, zdraví a majetek osob v okolí. Především z nich mohou unikat některé toxické těžké kovy, které se pak následně dostávají i do potravního řetězce, nebo může v místě docházet k sesuvům atp. Je proto v zájmu veřejnosti, aby se mohla k nakládání s těžebním odpadem vyjadřovat a přímo tak v konečném důsledku ovlivnit, zda v jejím sousedství dojde ke zřízení úložného místa pro těžební odpad, jak bude toto místo provozováno a co se s ním bude dít po jeho uzavření. Následující článek se proto zaměřuje na možnosti účastenství, resp. obecněji zapojení veřejnosti do procesů upravených v zákoně č. 157/2009 Sb., o nakládání s těžebním odpadem a o změně některých zákonů (v textu jako „ZNTO“), který doposud větší pozornosti uniká.Článek poukazuje na to, že česká právní úprava pro nakládání s těžebními odpady odpovídá sice směrnici 2006/21/ES z hlediska požadavků na minimální nezbytné zapojení veřejnosti, na druhou stranu u řady dalších řízení v ZNTO (změnová řízení, deklarace uzavření úložného místa, nakládání s finanční rezervou, udělování výjimek a nápravných opatření či řízení o pochybnostech) není výčet jejich účastníků zřejmý, je třeba jej dovozovat skrze účel jednotlivých řízení a podpůrné použití správního řádu. To nepřispívá k právní jistotě adresátů ZNTO a může je od intenzivnějšího zapojení v konečném důsledku odrazovat.

Pro případy domácího násilí nabízí český právní řád procesní nástroj, který obětem poskytuje téměř bezprostřední pomoc: předběžným opatřením ve věci ochrany proti domácímu násilí může soud odpůrci mj. uložit, aby se zdržel setkávání s navrhovatelem (§ 405 odst. 1 písm. c) z. ř. s.). Pro úpravu styku s nezletilými za jakékoli situace je tady pak řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, ve kterém může opatrovnický soud styk upravit či zakázat, a to i předběžným opatřením (§ 76 odst. 1 písm. e) o. s. ř.). Pokud se tyto dvě situace setkají a domácí násilí je směřováno od rodiče proti nezletilému, má nezletilé dítě dva prostředky ochrany, aniž by se právní řád, judikatura nebo odborná literatura vyjádřily k tomu, jaký je mezi těmito dvěma prostředky vztah.Může se proto stát, že nejdříve soud na návrh nezletilého setkávání rodiče a nezletilého zakáže předběžným opatřením podle § 405 odst. 1 písm. c) z. ř. s., ale následně opatrovnický soud nařídí na návrh toho stejného rodiče předběžné opatření, kterým jeho styk s nezletilým upraví (resp. ho tím ke styku opravňuje). Jelikož jsou předběžná opatření vykonatelná vyhlášením, mohou být obě rozhodnutí vykonatelná souběžně, aniž by jedno z nich bylo vadné nebo aniž by byla určena jejich hierarchie. Jsou proto v kolizi.Příspěvek nastalou situaci popisuje s pomocí modelového případu. Za použití zejm. metody analýzy právní úpravy, judikatury a literatury dochází k závěru, že v modelovém případu jde o stejnou věc, a proto by měla být aplikována překážka litispendence, příp. překážka věci rozhodnuté. To v praxi znamená, že soud má řízení zahájené jako druhé v pořadí zastavit, nebo odvolací soud v tomto řízení rozhodnutí zrušit a řízení poté zastavit. Příspěvek nicméně dále upozorňuje na to, že se v různých fázích řízení může měnit závěr o tom, na kterém ze dvou řízení vázne jedna z překážek a to má být proto zastaveno, jelikož v čase může dojít k „převrácení“ vadného řízení – z prvně zahájeného řízení se může stát řízení vadné a naopak. To záleží na mnoha proměnných, včetně procesní aktivity účastníků.V řízeních s nezletilými je zvýšený zájem na dodržování procesních záruk a pravidel a taková řízení by měla podléhat přísnějším požadavkům na ochranu nezletilých, proto autorka navrhuje, aby byly na kolize aplikovány překážky litispendence a věci rozhodnuté. Příspěvek však navíc zkoumá, co je nejlepším zájmem dítěte v situacích domácího násilí, a zda je jedno z řízení o vydání předběžného opatření, které jsou nezletilému k dispozici, natolik vhodné, že by mělo být paušálně upřednostňováno. Autorka navrhuje novelizaci právní úpravy předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí tak, že z aktivní legitimace k podání návrhu bude vyloučen nezletilý. Toto řešení má dvě výhody: ochrana tímto nástrojem v rozsahu vykázání ze společného obydlí bude pro nezletilého zachována, bude-li navrhovatelem druhý rodič nezletilého, a zároveň úprava styku s nezletilým zůstane pouze opatrovnickému soudu, ke kolizi proto nebude moci dojít a dvoukolejnost bude odstraněna.

Koronavirová pandemie ukázala důležitost zastupitelnosti konkrétních vykonavatelů veřejné moci. Na ústavní úrovni jsou u nás pravidla náhradního výkonu funkcí obsažena jen výjimečně. Tento článek analyzuje úpravu a dosavadní praxi náhradního výkonu funkce prezidenta republiky. Všímá si historických úprav a vykládá pravidla současná. Zvláštní pozornost je věnována dvěma případům z roku 2021, kdy byla senátory zvažována aktivace náhradního výkonu funkcí prezidenta republiky Miloše Zemana.

Jednotlivé právní dokumenty jako nosiče právních textů pocházejí tradičně z různých zdrojů. Jsou zpracovávány v rozličných podmínkách a za rozmanitým účelem. Kromě publikačních platforem oficiálních se setkáváme i se zdroji neoficiálními. Moderní zdroje právních informací fungují v dnešní době ve formě právních informačních systémů. Právní významnost či informační hodnota právních textů ve zdrojích právních informací se liší podle jejich autenticity, formy a kvality jejich zpracování i role a legitimity editorů. Editorský prvek v celém procesu zpracování právních informací má dominantní úlohu v praktické interpretaci práva. Legitimita zdrojů právních informací, resp. jejich tvůrců, se tak zásadně liší.

Text je příspěvkem do sympozia ke knize Citační analýza judikatury. Autor řeší otázku, zda nemohlo být dosaženo zajímavějších výsledků při výběru jiné jednotky analýzy. Tedy, zda při empirickém zkoumání soudnictví není zajímavější se dívat primárně do „nižších pater“ než na soudy či dokonce soudnictví jako celek. Další text předestírá několik možných strategií, které mohou přinést zajímavá zjištění o českém Ústavním soudu a jeho vnitřním fungování.

Národní lidskoprávní instituce jsou v současnosti významným aktérem ochrany a prosazování lidských práv. Přestože byly zřízeny ve 120 zemích světa a většině zemí Evropské unie, v České republice tato instituce dosud chybí. Článek si klade za cíl posoudit možnost zřízení tohoto „hlídacího psa“ lidských práv na půdorysu stávající instituce veřejného ochránce práv (ombudsmana), což je řešení, které se opakovaně objevuje v odborné debatě. Kritické zhodnocení tohoto modelu vyvolává několik zásadních otázek souvisejících s tradiční ombudsmanskou rolí a monokratickým řízením instituce. Lze od úřadu řízeného jediným ombudsmanem očekávat, že naplní požadavek plurality, který je pro funkci národní lidskoprávní instituce charakteristický? A daří se ombudsmanovi sladit svoji tradiční roli „ochránce před úřady“ s množstvím lidskoprávních působností, které již vykonává?

Dostupná judikatura je dnes již natolik početná a komplexní, že jí lze tradičními právními metodami porozumět jen s obtížemi. Krize stávajícího přístupu nutně vytváří poptávku po přístupech nových. Jedním z takových přístupů je citační či síťová analýza, což je metoda umožňující zkoumat pomocí informační technologie frekvence a schémata citací obsažených v odůvodnění soudních rozhodnutí. Cílem tohoto článku je zamyslet se nad zapojením citační analýzy a jiných metod využívajících možností informačních technologií do právní analýzy judikatury. Článek předkládá dvě hlavní teze. Za prvé, jelikož právní význam citace předchozího rozhodnutí se může podstatně lišit podle účelu použití odkazovaného rozhodnutí, plošná analýza citací provedená bez ohledu na jejich kontext nemusí fungování některých právních konceptů v praxi zachytit. Jediný způsob, jak zajistit, aby zjištění citační analýzy bylo jak přesné, tak právně zajímavé, spočívá v alespoň určitém zohlednění kontextu. Za druhé, jakkoliv citační analýza a jiné metody využívající informační technologie mohou představovat jeden ze základních – či dokonce dnes již nezbytných – nástrojů umožňující se v mase soudních rozhodnutí zorientovat, zapojování těchto metod do právní praxe může proměnit hlavní principy, na základě kterých právo a judikatura fungují.

Článek se zabývá kolizními aspekty případů, v nichž dochází zároveň k nekalosoutěžnímu jednání a k porušení práv duševního vlastnictví, tedy k možnosti souběžné aplikace nekalosoutěžní a duševně vlastnické ochrany. Pozornost je věnována nejprve etapě kvalifikace takových případů, dále jsou analyzovány především články 6 a 8 nařízení Řím II a rozsah a způsob jejich aplikace v dotčených případech. Zohledněna je v této souvislosti rovněž relevantní úprava pravidla země původu obsažená ve směrnici 2000/31/ES o elektronickém obchodu. Problematika je ilustrována na příkladu možné odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti za zásah do práv duševního vlastnictví či za nekalosoutěžní jednání a s tím související judikatuře Nejvyššího soudu.