Článek se zabývá důsledky dohod o změnách předmětu díla pro výši ceny. Občanský zákoník v § 2614 obsahuje pouze jednostranné řešení této problematiky – v případě omezení rozsahu díla se cena sníží, pokud si strany neujednaly něco jiného. Zákon však nevymezuje důsledky rozšíření rozsahu díla ani tzv. kvalitativních změn. To je odlišnost oproti zdrojové úpravě v obchodním zákoníku, který obsahoval řešení všech typů změn předmětu díla. Literatura se neshoduje, zda je s ohledem na zjevně úmyslnou změnu nutné právní úpravu vykládat jednostranným způsobem pouze ve prospěch objednatele, nebo zda je možné prostřednictvím jiných zákonných ustanovení dovozovat také možnost zvýšení ceny při rozšíření rozsahu díla. Článek se pokouší nabídnout přesvědčivé řešení důsledků dohodnutých změn předmětu díla, a to v rámci výkladu právního jednání i dispozitivní zákonné úpravy interpretované hodnotově konzistentním způsobem. Článek také obsahuje doporučení pro smluvní praxi.

Článek se zabývá postavením manžela povinného jako účastníka exekuce a společníka procesního společenství tvořeného povinným a manželem povinného. Cílem článku je popsat způsob, jakým lze pojímat účastenství manžela povinného v exekuci v kontextu civilněprocesní doktríny a koncepcí pojetí účastenství, které doktrína rozlišuje. Na konstatované závěry ohledně pojetí účastenství manžela povinného v exekuci volně navazuje výklad o způsobu určení povahy procesního společenství povinného a manžela povinného v exekuci za situace, kdy proti manželovi povinného nesměřuje exekuční titul a tento se stává účastníkem toliko z důvodu exekučního postihu společného jmění manželů či jeho výlučného majetku. V neposlední řadě článek zapracovává judikaturu tuzemských soudů, která se postavení manžela povinného v exekuci dotýká.

Článek analyzuje obsah práva na ochranu zdrojů v jeho podobě plynoucí z čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva má toto právo jak hmotněprávní, tak procesní aspekty. Co se týče hmotněprávních aspektů, lze na obsah tohoto práva nahlížet tak, že jej tvoří dílčí práva chránící před některým ze čtyř typických a opakujících se zásahů do sféry ochrany zdroje. Těmi jsou povinnost vypovídat, prohlídky bytových a nebytových prostor a povinnost předat žurnalistický materiál, cílené odposlechy a jiné zásahy do komunikace a nerozlišující sběr komunikačních dat. Pojem „zásahu“ do práva na ochranu zdroje je však třeba definovat obecněji a bez omezení na tyto „typické zásahy“ tak, aby byl co nejširší. Co se týče procesních záruk, obsahuje právo na ochranu zdroje záruky účinných prostředků ochrany, které mají být dostupné ex ante, tj. před provedením zásahu, i ex post, tj. po něm. Obsah práva na ochranu zdrojů tak je podstatně obsáhlejší, než se na první pohled zdá.

The paper addresses the issue of self-employed platform workers’ access to collective labour rights from the perspective of international law (ILO) and supranational European law (EU and Council of Europe). In this regard, the paper addresses the right to collective bargaining, the right to strike and the collective right to information and consultation. The main finding is that at the current stage, the relevant international and European legal framework is not providing access of self-employed platform workers to all examined collective labour rights. In light of the analysed legal developments the binary divide “has fallen” (for those self-employed platform workers who fulfil the 2022 Guidelines criteria) regarding access to collective bargaining. Therefore, as argued in the paper, also access to the right to strike should be ensured for the latter platform workers due to the purposeful interconnectedness and inseparability of both rights. Nonetheless, the binary divide is remaining “firm” regarding access to collective information and consultation rights. The latter remain accessible (including considering the Platform Work Directive proposal) only to platform workers with a subordinate “worker” status. However, as argued in the paper, the possibility to drop the binary divide (at least regarding certain matters) also in relation to collective information and consultation rights (in the context of platform work) should be seriously considered.

Ústavní soud se ve stanovisku Pl. ÚS-st. 59/23 zabýval rozhodováním o náhradě nákladů řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Dospěl k závěru, že zásada úspěchu ve věci se uplatní jenom v případě zamítnutí žaloby. Jinak se má procesní úspěch účastníků považovat za stejný a náhrada nákladů řízení nemá být přiznána žádnému z nich, a to podle § 142 odst. 2 OSŘ. Výjimečné přiznání náhrady nákladů řízení by mohlo být odůvodněno konkrétními okolnostmi věci; pak by mohla být náhrada nákladů řízení přiznána podle § 142 odst. 3 OSŘ. Ze stanoviska rovněž vyplývá, že tento závěr má platit také pro řízení o oddělení ze spoluvlastnictví a pro řízení o vypořádání společného jmění manželů.Učiněné závěry a argumenty k nim vedoucí – z nichž ten stěžejní a mnohokrát ve stanovisku opakovaný poukazuje na to, že řízení má povahu iudicii duplicis – jsou hrubě nesprávné až matoucí a spočívají na nepochopení některých pojmů či institutů procesního práva, popř. na vztahu práva procesního a hmotného. Nepokládáme za zbytečné na tyto nedostatky poukázat, přestože Ústavní soud již své mínění vyslovil. Doufáme, že Ústavní soud v zájmu přesvědčivosti svých nálezů buď uzná opodstatněnost naší argumentace a svůj názor změní, nebo námi předkládané argumenty korektně vyvrátí.

Text se zaměřuje na aplikační praxi u kupní smlouvy v obchodním právu meziválečného Československa. Poukazuje na fakt, že i přes značnou shodu mezi rakouským AHGB (1862) a uherským zákonným článkem XXXVII/1875 v prakticky celém meziválečném období přetrvával v právní praxi dualismus. Komentáře k zákonům prozrazují, že u každého ze zákonů byla reflektována prakticky jen judikatura z oblasti jeho platnosti, zatímco judikáty k druhému zákonu byly ignorovány.

Jednou z hlavních povinností společníků kapitálových obchodních společností je povinnost poskytnout vklad do základního kapitálu společnosti. Této povinnosti odpovídá právo společnosti na splacení vkladu. Jelikož je právo na splacení vkladu právem majetkové povahy, jehož promlčitelnost zákon nevylučuje a pro něž nestanoví zvláštní promlčecí lhůtu, mělo by v souladu s § 611 OZ podléhat promlčení v obecné promlčecí lhůtě dle § 619 a 629 OZ. V tomto textu zkoumám, zdali přesto nelze nalézt teleologické argumenty, které by nasvědčovaly závěru, že by se právo na splacení vkladu nemělo promlčovat. Dovozuji, že se promlčitelnost práva na splacení vkladu může dostávat do konfliktu s ochranou věřitelů společnosti, avšak toliko je-li společnost v úpadku. K zajištění efektivní ochrany věřitelů společnosti proto není zapotřebí promlčitelnost práva zcela vyloučit, ale pouze omezit právo společníka namítat promlčení vkladové povinnosti v případě, že je společnost v úpadku a právo na splacení vkladu vůči společníku uplatňuje insolvenční správce, postupující s přiměřenou rychlostí. V těchto situacích je nutné pokládat vznesení námitky promlčení společníkem za zneužití práva.

Článek se zabývá kritickou analýzou dlouho očekávaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gauvin-Fournis a Silliau proti Francii, ve kterém byla poprvé řešena problematika anonymního dárcovství gamet jako příčina vzniku kolize mezi právem znát svůj původ a ochranou jiných lidských práv nebo veřejných zájmů. V této souvislosti je vysvětleno, že dané právo je sice výslovně zakotveno v Úmluvě o právech dítěte, ale k jeho faktické ochraně zásadně dochází až ve vazbě na výklad čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Na podkladě judikatury Evropského soudu pro lidská práva v příbuzných tématech je poté zdůvodněno, že právo znát svůj původ je integrální součástí práva na identitu a práva na soukromý život, což míru volného uvážení státu značně omezuje. Tyto poznatky jsou následně využity jako východiska podrobného rozboru dotčeného rozsudku a v něm použité argumentace.

Tento článek se zabývá notoricky známým problémem medicínskoprávních sporů, který pramení z obtížného prokazování příčinné souvislosti mezi postupem lékaře non lege artis a újmou na zdraví pacienta. Existují případy, kdy je kauzalita zřejmá, a tedy jednoduše prokazatelná. Obvykle však jsou kauzální průběhy v poměrech lidského těla natolik složité, a limity lidského poznání jsou natolik nízké, že zpětně nelze příčinné souvislosti mezi různými ději, intervencemi nebo opomenutími s jistotou objasnit. Vzhledem k tomu, že žalujícími jsou v daných sporech o náhradu újmy pacienti, a neexistuje zvláštní pravidlo dělení důkazního břemene, prokazuje příčinnou souvislost dle základního pravidla pacient-žalobce, a často mu hrozí neúspěch ve sporu pro neunesení důkazního břemene ohledně kauzality. Tento článek rozebírá hmotněprávní i procesněprávní způsoby, jak se s problémem kauzální nejistoty vypořádat. Autorka se zde soustředí na doktrínu ztráty šance, dokazování prima facie, snížení míry důkazu a obrácení důkazního břemene ohledně příčinné souvislosti.

V roce 2022 bylo v českých detenčních zařízeních pro migranty zadrženo téměř 300 dětí. Předchozí výzkumy ukázaly, že detence migrantů může představovat porušení různých systémů ochrany základních práv a svobod. První otázka si kladla za cíl zjistit, jaké jsou aktuální standardy ESLP ohledně ohledně zajištění nezletilých cizinců, druhá pak zjišťovala, jak je tento standard zohledněn v zákoně o pobytu cizinců. Nakonec článek posuzoval výklad těchto podmínek vnitrostátními soudy prizmatem zásady efektivní ochrany lidských práv obsažené v EÚLP. Zajištění dětí je z hlediska práva na svobodu krajní možností, kterou umožňuje kombinace velmi výjimečných faktorů. Ze zákazu mučení je pak možné odvodit konkrétní podmínky ve vztahu k detenčnímu zařízení: organizačně-režimová opatření, materiálně-technický stav zařízení a věk dítěte přímo ovlivní možnou délku detence, přičemž klíčovým faktorem je plynutí času. Za největší problém současné právní úpravy považuje autor skutečnost, že zákon o pobytu cizinců se vůbec nezabývá konceptem zranitelnosti. Normativní analýza dvou vybraných případů Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu nastínila nesrovnalosti s judikaturou ESLP. Ústavní soud zejména podcenil význam organizačních a režimových opatření a přítomnost prvků vězeňského typu, zatímco Nejvyšší správní soud nesprávně reflektoval potřebu alternativ k detenci a vnímání detence jako krajní možnosti.