Přestože je institut vyloučení z výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace součástí platného práva již od roku 2014, doposud vesměs opomíjena zůstává otázka povahy diskvalifikační odpovědnosti. Článek se v prvé řadě zamýšlí nad tím, jde-li v případě odpovědnosti za diskvalifikační delikty o odpovědnost soukromoprávní, nebo veřejnoprávní. S ohledem na chráněný zájem, funkci odpovědnosti, subjekty a obsah odpovědnostního vztahu a povahu ukládané sankce se dospívá k závěru, že se jedná o veřejnoprávní institut. V návaznosti na to se článek dále zabývá otázkou, je-li možné zkoumaný institut považovat za „trestní věc“ ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podrobná analýza judikatury Evropského soudu pro lidská práva svědčí pro kladnou odpověď. Na základě těchto závěrů se článek zabývá některými důsledky, jež z nich vyplývají jak v rovině hmotného práva (časová působnost zákonné úpravy, ne/přípustnost analogie), tak v rovině procesní (náležitosti úkonů zahajujících diskvalifikační řízení, presumpce neviny, zákaz nucení k sebeobviňování, zákaz dvojího postihu).

Tento článek se zabývá problematikou oddělitelnosti výroků správních rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. Poukazuje zprvu na rozdíly obou forem mezinárodní ochrany a popisuje jejich vztah. Následně shrnuje na pozadí několika procesních situací možné oddělení výroků v těchto věcech – především oddělitelnost výroků v případě neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany, oddělitelnost výroků v případě udělení doplňkové ochrany a oddělitelnost výroků v případě odnětí azylu či doplňkové ochrany. Tyto procesní situace jsou rozebrány v kontextu dosavadní judikatury správních soudů. Článek se zabývá také důsledky této (ne)dělitelnosti výroků správních rozhodnutí a dopady judikatury správních soudů do správní praxe, především pokud jde o udělení azylu osobě požívající doplňkovou ochranu.

The article thoroughly assesses one of the approaches towards judicial review of the safe country of origin mechanism. It focuses on the judicial review of safe country of origin designations. As will be shown on a case study of Czechia, there may be deficiencies in specific safe country designations that the courts have to address when considering administrative actions. Based on case-law analysis the article provides several criteria that should be considered during the judicial review and addresses some interpretative issues that may come into play.

Součástí tzv. digitálního balíčku Evropské komise je i nařízení o digitálních trzích (DMA), jež se v plném rozsahu prosazuje od března 2024. Jde o průlomovou předběžnou regulaci chování provozovatelů velkých digitálních platforem, založenou na automatických (per-se) kasuistických zákazech určitých praktik v závislosti na rozhodnutí Komise o statusu provozovatelů jakožto tzv. strážců vstupu (gatekeepers). Tato dopředná regulatorní metoda se pokládá za včasnější a účinnější pro funkčnost a férovost digitálních trhů v porovnání s dříve uplatňovanou následnou kontrolou chování velkých provozovatelů platforem, založenou na vymáhání zákazu zneužití dominantního postavení na trhu. Převládl názor, že soutěžně právní ochrana je na platformách ovládnutých již dnes digitálními obry pozdní a nedostatečná. Jasná a přesná pravidla obsažená v DMA přitom jsou založena na reflexi dřívější evropské kasuistiky zákazu zneužití dominance ve smyslu soutěžního práva. DMA sice přinese zvýšení transparentnosti a právní jistoty, ale vytvoří přirozeně i prostor pro obcházení taxativně stanovených jednotlivých per-se zákazů a příkazů, na rozdíl od obecných standardů chování podle soutěžního práva. Článek informuje o hlavních principech úpravy a komentuje některé právně politické tenze s ní spojené. Rozebírá kontroverzní možnost souběhu dvojího postihu podle DMA a podle práva soutěžního a kriticky hodnotí přísný zákaz tzv. sebezvýhodňování strážců vstupu podle DMA. Vyslovuje obavy ze zmrazovacího efektu plošné úpravy, jež kromě eliminace nekalých praktik velkých provozovtelů digitálních platforem může podvázat jejich inovační dynamiku, a tím i konkurenční trhy. Zdůvodňuje se nutnost uvážlivého přístup k této delikátní regulaci a pokorné sebereflexe. Regulatorní tlak Komise by měl být zdrženlivý a postupný při hledání optimání regulatorní polohy.

Článek zkoumá axiologická východiska lidských práv a argumentuje ve prospěch tezí, že jím musí být jedna hodnota a že seriózním kandidátem na její pozici může být nejen autonomie, ale i potěšení. Přiklání se tedy k myšlence monistického základu lidských práv a usiluje o rehabilitaci hédonistického přístupu v této oblasti. Východiskem mu je projekt konsekvencializace, který se velmi diskutuje v současné filozofii. Článek jej nejprve přibližuje čtenáři, aby následně ukázal, že je možné jej aplikovat i na teorie lidských práv. Úspěch tohoto projektu přitom vede k rozostření hranice mezi jejich deontologickým a konsekvencialistickým ospravedlněním a podtrhuje význam jejich hodnotové báze. Otázce, jaká konkrétní hodnota zakládá tato práva, přitom nelze uniknout s pomocí Rawlsovy ideje překrývajícího se konsenzu. Na základě různých hodnotových východisek se sice můžeme shodnout na velmi obecných formulacích v lidskoprávních katalozích, nikoliv však již na jejich aplikacích v konkrétních případech. Ty vyžadují přinejmenším implicitní příklon k nějakému konkrétnímu axiologickému přístupu. Ideu monistického základu lidských práv dále podporuje i to, že se pravidelně dostávají do vzájemných kolizí, které jsme schopni úspěšně řešit, což předpokládá, že jejich významné aspekty dokážeme uchopit prostřednictvím jedné škály. Pokud odmítneme jejich pluralistické východisko, bývá jako tradiční kandidát na pozici jejich hodnotového základu vnímána autonomie. Článek ji ve své poslední části konfrontuje s hodnotou potěšení a ukazuje, že i ona má v této oblasti svou relevanci.

V článku autori venujú pozornosť manažérovi kybernetickej bezpečnosť (ďalej „CISO“ alebo „MKB“), zodpovednému za kybernetickú bezpečnosť v organizácii z hľadiska slovenského a českého právneho poriadku. V úvode článku sú charakterizované úlohy a zodpovednosť MKB pri riešení kybernetického bezpečnostného incidentu a vzťahu k štatutárnemu zástupcovi. V nasledujúcej časti článku sú analyzované vybrané prípady z USA, v ktorých bola voči manažérom právnických osôb (CISO, CEO) vyvodzovaná zodpovednosť pri riešení incidentu. V závere je analyzovaná trestnoprávna zodpovednosť MKB z pohľadu slovenského a českého právneho poriadku.

Autor v článku kriticky útočí na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které se může věcně příslušný soud, jehož příslušnost byla bezpochyby dána v okamžiku zahájení řízení, stát v jeho průběhu věcně nepříslušným v důsledku pouhopouhé změny právního posouzení věci. Na příkladech německé, švýcarské a rakouské právní nauky, úpravy a praxe ukazuje, že zásada trvání příslušnosti, která u nás platí na základě druhé věty § 11 odst. 1 občanského soudního řádu, naopak takovému postupu zabraňuje. Pro určení věcné (a místní) příslušnosti jsou totiž až do skončení řízení rozhodné pouze ty okolnosti, které zde byly v době jeho zahájení. Je-li soud na základě hodnoty nebo právní povahy předmětu sporu věcně příslušný k projednání a rozhodnutí určité věci na začátku řízení, nemůže se jeho příslušnost změnit jen z důvodu změny právního posouzení věci soudem po provedeném dokazování. Příslušnost soudu se odvíjí výlučně jen od žalobního návrhu a žalobních skutkových tvrzení, příp. hmotněprávního posouzení žalobních tvrzení (nikoli od zjištěného skutkového stavu). Odpověď na otázku, který soud je (věcně) příslušný k projednání a rozhodnutí věci, totiž musí být patrná již od počátku řízení a nemůže se zásadně v jeho průběhu měnit. Tomu brání hlavně princip procesní ekonomie, argumenty s ním spojené a procesní vymezení předmětu sporu, jednodušeji řečeno: zásada trvání příslušnosti.

Příspěvek se zabývá aplikační praxí nejvyššího státního zástupce v oblasti jeho zvláštní žalobní legitimace podle § 66 odst. 2 soudního řádu správního a související judikaturou správních soudů. Analýza představuje celkový pohled na jednotlivé případy a jejich ucelený přehled. Mimo jiné následně ukazuje, že s výjimkou oblasti práva stavebního a životního prostředí dochází k výrazným rozdílům jak v počtech, tak i v oblastech podaných žalob k ochraně veřejného zájmu v jednotlivých letech. Z výsledků výzkumu vyplývá, že převážná většina těchto žalob směřuje k zrušení potenciálně nezákonných rozhodnutí v oblastech dopravních přestupků, nostrifikace zahraničních titulů a oblasti licencí fotovoltaických elektráren – jedná se tedy o velice úzké výseče správního práva, ve kterých nejvyšší státní zástupce ingeroval s cílem zrušení nezákonných rozhodnutí vydaných ve větším množství obdobných případů. Posuzování samotné důvodnosti těchto žalob prošlo za dobu existence daného ustanovení soudního řádu správního výrazným vývojem způsobeným nikoliv snad změnou zákonné úpravy, ale judikaturou správních soudů a následně Ústavního soudu. Tyto závěry autor příspěvku podrobuje kritice. Připravovaná novela soudního řádu správního však počítá s variantou změny uvedeného ustanovení, která by odkazované nekoncepční dopady této judikatury pravděpodobně překonala a napříště umožnila soudům širší přezkum aktivní žalobní legitimace nejvyššího státního zástupce.

V posledních letech roste v českém právním prostředí poptávka po zkoumání i výuce právní etiky, a to včetně té profesní. Jedna z perspektiv náhledu na právní etiku se však v současném českém diskurzu trochu ztrácí. Je jím perspektiva Law and Literature, resp. Law and Humanities. To je přitom škoda, protože propojení právní etiky s uměním je nasnadě, jelikož je spojuje silný důraz na narativitu. Ustanovení příslušných právních předpisů jako zákona o soudech a soudcích nebo o advokacii můžou být napsána sebelépe, ale výchova k hodnotám a ctnostem funguje spíš na příkladech než na základě příkazů a zákazů. Právě tyto příběhy přitom můžeme čerpat z umění právě tak, jak to navrhovali již nestoři Law and Literature. Nejvlivnější přinejmenším v angloamerickém prostředí je přitom bezesporu Atikus Finch z románu a filmu Jako zabít ptáčka. Cílem tohoto článku je obecně prozkoumat výhody a nevýhody, přínosy a rizika využívání příkladů z umění a kultury v otázkách právní etiky a konkrétně to, zda osud Zdenko Auředníčka a jeho působení v případu Leopolda Hilsnera může být takovým příkladem a jak se vztahuje k příběhu Atikuse Finche.

Cílem tohoto příspěvku je hledání odpovědí na otázky související s přípustností omezení převoditelnosti dluhopisů souhlasem emitenta, které rozpoutal Nejvyšší soud rozsudkem vydaným dne 27. 4. 2023, sp. zn. 27 ICdo 30/2022. Vycházeje z faktu, že dluhopis jako dluhový cenný papír inkorporuje pohledávku, Nejvyšší soud aplikoval na otázku přípustnosti omezení převoditelnosti dluhopisů právní úpravu zákazu cese (§ 1881 ObčZ). Ohledně následku porušení tohoto omezení byla následně dovozena neúčinnost převodu. Z důvodů podrobněji rozebíraných v tomto příspěvku je zejména první část rozhodnutí spočívající na tezi o připodobnění pohledávky z dluhopisu k pohledávce neztělesněné do cenného papíru problematická. Vedle rozboru diskutabilních pasáží rozsudku se příspěvek zaměří rovněž na nastínění alternativních úvah týkajících se judikované otázky. Aby hledání řešení nebylo ryze samoúčelné, bude obecná (spíše teoreticky laděná) úvaha o přípustnosti omezení dispozičního práva k dluhopisům doplněna o praktičtější výklad o zákonem aprobovaných modalitách takového omezení. Třetí diskuzní okruh bude věnován otázkám spojeným s právními následky porušení omezení převoditelnosti.