Článek se zaměřuje na uchopení pojmů suverenity a právního řádu v decisionistické právní filosofii Carla Schmitta (1888–1985), jednoho z nejcitovanějších a současně mj. kvůli vstupu do NSDAP v roce 1933 také nejkontroverznějších právních filosofů 20. století, v té podobě, v níž byla představena v jeho raných a výmarských spisech. V předkládané studii argumentuji, že ačkoli Schmitt sám své myšlenky neformuloval jako systém, ale naopak často polemicky, je pomocí systematického výkladu jeho tezí obsažených zejména v Hodnotě státu a významu jednotlivce (1914), Diktatuře (1921) a Politické theologii (1922) a úvah o problému uskutečnění práva možné (i) rekonstruovat relativně stabilní myšlenkové jádro Schmittovy koncepce a pojmu právního řádu a (ii) ukázat, že jeho filosofie práva je méně radikální, než tvrdí řada konkurenčních interpretací, a to mj. v důsledku příklonu k odlišné metodologii. V textu dále tvrdím, že Politická theologie, na kterou se nezřídka pohlíží jako na zlom ve Schmittově myšlení, se nese spíše ve znamení kontinuity s předchozími pracemi a že i v ní Schmitt suveréna chápe jako autoritu vztaženou k jí předcházejícímu právu, jejíž rolí je zajistit zprostředkování mezi normativitou a fakticitou a uskutečnění práva v empirické realitě.

Snaha odhalit lež provází lidskou společnost celou její historií. V minulosti byly za tímto účelem využívány různé, mnohdy nevědecky založené, metody. Až období dvou světových válek přineslo objevení přístroje, který dokáže strojově rozeznávat tělesné projevy pojící se s pravdou a lží. Pro tento přístroj se vžil název polygraf. Po jeho objevení bylo jen otázkou času, kdy začnou být zkoumány možnosti využití tohoto přístroje pro účely dokazování v trestním řízení. Postoj k fyziodetekčnímu vyšetření však ve světě není jednotný, přičemž v České republice není výsledek fyziodetekčního vyšetření soudy přijímán jako důkaz, proto slouží pouze jako informace operativního charakteru. Ve svém příspěvku se zabývám mnohými provokativními otázkami, kdy se zamýšlím nad tím, proč není tento přístroj v praxi více využíván a jaké změny by mohly docílit větší objektivizace této metody. Cílem mého článku je především iniciovat diskuzi nad touto problematikou, nikoli vyřešit všechny problémy pojící se k fyziodetekčnímu vyšetření, neboť takovýto cíl by značně překračoval možnosti jednoho článku v odborném časopise.

Článek se zaobírá problematikou dozoru a danění hazardních her na území České republiky, konkrétně hazardní hry poker, která svými definičními znaky naplňuje zákonné definice jak hazardní hry, tak sportu, přičemž svojí povahou má poker blíže ke sportu, nežli k hazardním hrám. Tato skutečnost je dovozena zejména z podrobné matematické analýzy ostatních kasinových živých hazardních her, které jsou zákonodárcem řazeny, stejně jako poker, pod § 3 odst. 2, písm. f), zákona č. 186/2016 Sb. o hazardních hrách. Změny legislativy a náhledu společnosti na poker by mohly přinést mnohá pozitiva, včetně zjednodušení dozoru ze strany dozorčích orgánů či až 500 000 000 Kč, které by mohly navíc ročně plynout do státního rozpočtu.

Donald Regan usiloval předložit konkurenční teorii autority k té, jíž navrhl Joseph Raz pod názvem servisní koncepce autority. Regan se od servisní koncepce odchyluje především v otázce, zda autorita poskytuje nové důvody k jednání. Zatímco podle Raze autorita poskytuje nové důvody k jednání, tak podle Regana nikoliv. V tomto článku přepisuji Reganovu teorii autority do pojmosloví robustního poskytování důvodů, které nabídl v několika svých článcích David Enoch. Aplikací Enochova pojmosloví usiluji prokázat, že i Reganova koncepce nakonec předpokládá poskytování nových důvodů autoritou.

Text sa zameriava na nedistributívne práva a možnosť ich ochrany prostredníctvom zavedenia automatizovaného rozhodovania. K tomu najprv obecne predstavuje koncepciu nedistributívnych práv (vychádzajúc z Holländerovej koncepcie), následne sa práca pokúsi identifikovať nedistributívny aspekt, ktorého ochrana by mohla byť zavádzaním automatizácie chránená. Vo vzťahu k tomu sa práca zameria na možnú nedistributívnu zložku práva na spravodlivý proces, ako práva na funkčnú súdnu ochranu, s prihliadnutím k judikatúre ESĽP. Analogicky k tomu bude použitá ochrana pred kveruláciami. V záver bude práca pomeriavať zásah do individuálneho práva na spravodlivý proces voči obecne adresovanej efektívnosti súdnej sústavy, s ohľadom na materiálny spravodlivý proces (včasný prijateľný výsledok) vs. formálny spravodlivý proces (formálne spravodlivý neskorší výsledok). Malo by sa tak jednať o konceptualizáciu, resp. prebranie konceptu nedistributívnosti práv a jej následné použitie na posúdenie možností zavádzanie automatizovaného rozhodovania v súdnych procesoch.

Článek pojednává o institutu všeobecného dozoru prokuratury nad zákonností veřejné správy, jenž byl součástí netrestní působnosti prokuratury za dob socialismu a měl do jisté míry sloužit jako náhrada neexistujícího správního soudnictví. Důraz je kladen na význam tohoto institutu jak stran ochrany veřejného zájmu, tak stran ochrany veřejných subjektivních práv adresátů. Článek se však neomezuje pouze na prázdnou deskripci historie, ale obsahuje také polemiku o tom, zda by některé dílčí aspekty tohoto institutu nemohly posloužit jako inspirace pro současnou právní úpravu a posílit tím netrestní působnost státního zastupitelství, případně formuluje úvahy de lege ferenda, které se v těchto souvislostech nabízí. Přitom je vzata v potaz také slovenská právní úprava, ve které má stále institut dozoru prokuratury nad zákonností veřejné správy své místo.

Článek kriticky diskutuje závěry dvou nedávných významných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (věci M.G. proti Litvě a Vučković proti Chorvatsku), které se týkají trestání sexuálního násilí. V obou případech ESLP shledal, že tresty uložené národními soudy byly nepřiměřené závažnosti spáchaných trestných činů (zejména kritizoval uložení podmíněných trestů odnětí svobody) a kritizoval úroveň odůvodnění trestů. Učinil tak však bez toho, aby dostatečně rozvedl, na základě čeho posoudil přiměřenost trestu a kvalitu jeho odůvodnění. Detailní analýzou principů posuzování přiměřenosti trestu a kvality odůvodnění a empirických výzkumů článek dokumentuje nepromyšlenost závěrů učiněných ESLP. Článek tak vyjmenovává, jaká rozhodnutí vrcholné soudy musí učinit, chtějí-li dojít k závěru, že trest je nepřiměřený či nekvalitně odůvodněný, a jaké důsledky tato jednotlivá rozhodnutí mají pro rozhodování o podobných věcech. Na závěr článek diskutuje možnosti postupu českých soudů v reakci na rozebrané rozsudky ESLP.

V tomto článku popisuji proces, který v České republice vedl ke změně trestněprávní úpravy sexuálních deliktů. Analyzuji hlavní rysy právní úpravy účinné od 1. 1. 2025: trestnost sexuálního jednání proti seznatelné vůli druhého, vyloučení nepenetrativních sexuálních aktivit z trestného činu znásilnění, doplnění zákonné definice bezbrannosti, určení, že děti do dvanácti let jsou vždy bezbranné a koncepční pročištění trestného činu sexuálního nátlaku. Na základě analýzy české a evropské rozhodovací praxe dospívám k závěru, že rozsah kriminalizovaného jednání před redefinicí a po ní nemusí být velký v rovině právních norem, ale může být značný v aplikační praxi.

S lítostí jsou v právu spojovány nezanedbatelné následky. Je polehčující okolností v trestním právu, její přítomnost nebo absence se posuzuje při rozhodování o přiznání zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Cílem následujícího textu je přispět k lepšímu porozumění, co vlastně lítost v kontextu českého soudního řízení znamená a jak s touto emocí právo zachází. Vycházím při tom ze sociálních a konstruktivistických teorií, podle kterých jsou emoce konstruovány na základě sdílených sociálních a kulturních norem. V soudním prostředí jsou vytvářena vlastní pravidla o tom, jak by měla být lítost „správně“ projevována. V textu prezentuji kvalitativní obsahovou analýzu rozhodnutí českých soudů se zaměřením na judikaturu Nejvyššího soudu. Pomocí analýzy odpovídám na otázku, jak je lítost konstruována v kontextu českého soudního řízení. Přestože české soudy explicitně nedefinují pojem lítosti, rozlišují mezi upřímnou a skutečnou lítostí a lítostí „nedostatečnou“ či účelovou. Pro uznání lítosti se vyžadují tzv. důkazy lítosti, mezi které nejčastěji patří doznání viny, časový rámec projevu lítosti, náhrada škody a omluva poškozeným. Z analýzy vyplývá, že klíčová není samotná emoce, ale konkrétní činy, které ji prokazují.

Podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že plní-li dlužník promlčený dluh na základě pravomocného rozsudku, který je následně zrušen kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení otázky promlčení, vzniká tím dlužníku právo na vydání toho, co plnil, jako bezdůvodného obohacení. Při bližší analýze této judikatorní linie Nejvyššího soudu však vyjde najevo, že ve skutečnosti postrádá jakoukoli oporu v hmotném právu. Zároveň nesprávně předpokládá přímý dopad procesněprávních institutů do hmotněprávních poměrů, kdy otázku, zda došlo ke splnění dluhu, ve skutečnosti spojuje s existencí pravomocného soudního rozhodnutí. Uvedená judikatura je potom pouze důsledkem nevhodné koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku směřujícího proti již pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů v českém právu. Namístě by proto byla změna pojetí dovolání na řádný opravný prostředek, neboť v takovémto procesněprávním rámci by k situacím, kdy dlužník plní na základě posléze zrušeného pravomocného rozsudku, prakticky nemohlo docházet.